Eurosong: hezky česky. To znamená blbě.

Nevím, asi jsem sebedestruktivní typ, říkal jsem si předtím, než jsem se začal dívat na tuhletu komedii. Vlastně jsem ji ani neviděl celou, pouze od momentu, kdy začala zpívat Zeťová. A tak jsem slyšel zaprvé naprosto průměrnou baladu z jejích úst, potom Sámera, kterej předved ještě průměrnější r'n'b a nakonec Kabáty. Komu od začátku nebylo jasný, že musí vyhrát, ten ať se jde vyšetřit. Je to kapitola sama pro sebe - o to, že ta jejich písnička nebyla na jejich poměry až tak špatná, tady ani tak nejde, jako spíš o alarmující fakt, že nás prostě v zahraničí reprezentuje kapela, která odráží českou mentalitu, náturu a v mnoha případech i bohužel vkus. Kdyby si měli lidi vybrat sami - neřeknu. Nebo řeknu, ale pochopím. Ale když interprety vybírala sama ČT?


Václav Moravec v jednom rozhovoru, myslím, že to bylo pro týdeník Rozhlas, říkal, že ČT by jako veřejnoprávní televize sice měla vysílat zábavné pořady, ale i s nějakou tou přidanou hodnotou. A o to jde. Kde je v Eurosongu ona přidaná hodnota?

Asi nemá cenu ji hledat. Stačí se podívat na seznam těch, co vyhráli v minulosti. Chvástat se tím, že soutěž Eurovize objevila Abbu, opravdu nestačí. Prostřihy z loňska ukazující třeba glam-metalové kokoty Lordi mě ujistily v tom, že za Švédsko tady asi nebudou Mando Diao, Peter Bjorn and John, Lo-Fi-FNK (schválně jsem nenapsal The Hives, tak abyste mě nechytali za slovo:) a jiní, ale spíš HammerFall (skoro se až stydím za to, že to jméno dokážu napsat), za Německo si nezasoutěží Mediengruppe Telekommander (apropós - neposlal by mi je někdo? Ještě jsem je neslyšel, ale tuším, že jsou dobří...), ale dejme tomu Tokio Hotel. Ty první jmenované by to totiž neměly zapotřebí. A proto tuhle taškařici asi nemá cenu řešit.

Oh my God I can't believe...

Upřímně řečeno - nevím, co mě k tomu přivedlo, abych to sledoval - snad to, že měl Donutil stejnej futrál na violoncello jako já, ale podíval jsem se na první "příběh" z těch čtyř (nevím, kolik jich nakonec bylo, raději jsem se na to nedodíval, i když pak jsem místy dokonce zaslyšel, jak se otecko směje (!) ), co dávali včera na ČT1.

Nikdy bych si nemyslel, že se herci jako Donutil či Stašová sníží k tomu, aby hráli v takový naprostý klišovitý slátanině, jejíž lehce čitelný scénář by neměl problém napsat ani žáček ZUŠ v literárně-dramatickém oboru. Dobře, ať nežeru - zahráli to na "kvality" onoho díla ještě celkem obstojně, i když dost sterilně.

Vlastně ani nevím, co to mělo být, jestli komedie, nebo drama (na komedii to bylo tam bylo až moc "inteligentních" frází "ze života" "k zamyšlení" a na drama to bylo příliš směšný), každopádně jsem až do konce čekal, jestli se dočkám nějakého překvapení či aspoň nečekaného rozuzlení, ale nestalo se tomu tak... Tak jsem se radši zašil do pokoje a začet do úžasných (a to myslím v tom nejlepším smyslu slova) veršů Arthura Rimbauda.

P.S.: Ta fotka na začátku je snad vtipnější než celej ten příběh, kterej je popsanej tady. A jestli jste si ho přečetli a pořad neviděli, vězte, že tam není nic víc a nic míň. Naštěstí.