S odstupem nějakých deseti let od největší hysterie kolem britpopu se dá trochu pochybovat o všeobecném přínosu Oasis, či dokonce zařazení mezi největší hudební poklady jejich rodné Británie. Jisté však je, že alespoň v prvních dvou letech vydávání alb měli hity (za všechny uveďme Wonderwall). Ty jsou sice všechno, jen ne novátorské, někoho na nich může otravovat jejich buranský projev, částečná vlezlost či rozpitý rock’n’rollový zvuk, ale přesto z nějakého důvodu na pár roků Británie uvěřila, že jsou tu noví Beatles. Bylo to sice bláhové, ovšem když uvážíte, že po letech, kdy rocku vládl grunge, tedy ryze americký styl, a najednou tady byli dva arogantní bráchové, kteří od začátku své kariéry dokázali pozurážet kdekoho (na to by koneckonců mohli mít patent), a zpívali
"Tonight I’m a rock’n’roll star!", bylo to pro Brity pozdvižení. A tak, jak zpívali ve svém songu, tak se také chovali – tedy jako rock’n’rollové hvězdy se všemi klišé, co k tomu titulu patří. A na to také dojeli, hlavně v období nepovedené Standing on the Shoulder of Giants, kdy měli problémy s chlastem a drogami.
Nicméně vraťme se k hudbě - jejich Definitely Maybe byl nejrychleji prodávaný debut v britské historii a (What’s the Story) Morning Glory zase plný hitů, kterých jako singl nakonec vyšlo šest. Z té doby je na Stop the Clocks čtrnáct(!) věcí z osmnácti, když mezi ně budeme počítat i ty, které tehdy taky vznikly, ale vyšly jako soubor béček na desce The Masterplan v roce 1998.
Oasis dále prodejem svých alb trhali rekordy. Jejich třetí Be Here Now vyšla ve čtvrtek 21. srpna 1997 a dodnes je nejrychleji prodávanou deskou v Británii. A to je ještě dlužno poznamenat, že obvyklý den vydání alb je v pondělí. Avšak ani tento fakt nezabránil tomu, že nakonec Be Here Now způsobila opadnutí zájmu o britpop. A na této kompilaci z ní není nic. A to ne až tak kvůli kvalitě songů jako tomu, že Noelovi, jenž kompilaci sestavoval, se žádná skladba do koncepce bestofky nehodila. Důvod? Jejich přílišná délka.
Z nejnepovedenějšího alba Oasis,
Standing on the Shoulder of Giants, je tu jediná Go Let It Out, z následující vykradačské Heathen Chemistry (vykradačské proto, že rytmus Force of Nature je z Nightclubbing od Iggyho Popa a riff z Little by Little zase od Pink Floyd a konečně také kapela vykrádá sama sebe - refrén ze Stop Crying Your Heart Out je ze Slide Away z debutu) také jediný zástupce, a to na Oasis trochu netradiční, ale moje zřejmě nejoblíbenější Songbird. Ze zatím posledního alba Don’t Believe the Truth (jako by kapela paradoxně už uvěřila tomu, že není nejlepší kapelou na světě a tak nahrála album, jehož největší devízou je, že není pokažené) jsou zde odrhovačka Lyla a konečně dobrá The Importance of Being Idle.
Závěr je poněkud rozpačitý. Je nepochybné, že to celé dohromady celkem dává smysl, působí uceleně a poslouchá příjemně (i když dát Wonderwall hned po Lyle a The Importance of Being Idle není zrovna nejúžasnější varianta), to i "díky" tomu, že kapela neprošla nijak velkým stylovým posunem. Ovšem bestofky se dělají hlavně pro ty, kteří se chtějí s kapelou seznámit. A ti, aby pochopili celou tu story okolo Oasis, nemohou udělat nic lepšího, než si pořídit dvě první alba.
bez hodnocení
