strame’s Awards 2007 - preview

Hodně těžký výběr. Hlavně teda s albama. Sice je to nejdřív jen tak ze srandy, ale pak se to přece jenom nehodí odfláknout. A tenhleten rok mi to fakt neulehčil. Strašná spousta zajímavých alb, nad kterými se tyčí jeden ledoborec (to doslova), ale ani ten se neobešel bez slabin. Pak některá alba sice výrazná, ale mnohdy vyhypovaná (za všechny LCD Soundsystem) nebo mnou nepochopená (Animal Collective) či nedoceněná (M.I.A.). Ale obecně vzato - do té pomyslné nejlepší dvacítky v jiných 00’s letech by se klidně mohlo vejít dost alb z těch, která se do té letošní nedostaly. O singlech nemluvě. Ty roky se sedmičkama na konci jsou asi vážně něčím posvěcený. Ale je taky dost dobře možný, že to píšu prostě proto, že už se hudbě & věcem kolem ní věnuju skoro na plný úvazek.

Tak jako tak, kdybych měl letošek nějak zgeneralizovat, vypíchl bych pár věcí: fenoménu britských kytarovek (The ***s) už opravdu, neoddiskutovatelně a definitivně odzvonilo, ani jeden opravdu silný debut z čistě kytarové ‚mainstreamové‘ scény jsem nezaznamenal (bijte mě, jestli se pletu), naopak z pseudotermínu „hnutí nu-rave“ už mi začínají rašet pupínky na zadku, i když ta hudba samotná a style s ní spojený mě baví. Dost. Spíš se to letos ještě víc a výrazněji rozdroluje než loni, kdy přece jenom vycházely hodně zajímavý desky, ale nebylo to ještě tak výrazný, jako letos. A vlastně ani letos to bůhvíjak výrazný, co do porovnání s deskama z před deseti-patnácti let, nebylo.

Že se pomyslná scéna kolem jednoho našeho časopisu snaží protlačit A, pomyslná scéna okolo našeho druhého časopisu ono A popírá, horuje ale za B, do něhož se dá obsáhnout všechno, jen ne to, co sebemíň souvisí s A, je hodně úsměvný a malicherný. Přesto ale nesouhlasím s názorem, že český hudební média už nemá cenu sledovat, že je to ztráta času. Každopádně vás to aspoň nutí o věcech víc přemýšlet, brát to s nadhledem a vzít si z obojího to podstatný a zajímavý. A pak vám to do sebe vlastně zapadne.

Budu konkrétní. Nebudou noví Beatles. Nebude něco tak mocnýho, jako byl v sedmasedmdesátým punk nebo v časech Nirvany grunge. Už jenom když se nad tím maličko pozastavíte, tak zjistíte, že všeobecný zaujetí těmahle subkulturama postupem času povadalo. A díky internetu tomu tak bude ještě spíš. Každý si pojede to svý a stále bude těžší to prosadit a pro druhou stranu to objevit. Nedá se jasně říct, jestli je to dobře nebo špatně, ale tvář hudební politiky, tak jak se jeví na začátku roku 2008, mě moc k optimismu nenutí. Takže: viva la individualismus!

Absolutní fascinace.

Tato dáma stále nestačí udivovat. Ještě před bombastickým entrée (které budou jednou vysílat po boku projevu Milouška z Červeného hrádku) měla příležitost se předvést jako "velice rázná dáma". Jinak řečeno: ztělesnění všech nejprovařenějších stereotypů feminismu. (Potvrzeno gynekologem.) A ještě jinak řečeno: tuhletu bych doma mít opravdu nechtěl.

Tachecí @ Kraus: 1/2
Tachecí @ Kraus: 2/2

Bonus zdarma:
Tachecí aka Crazy Frog

Ať žije cynismus!

Jak jenom začít ... No prostě člověk má přirozenou tendenci smát se cizímu neštěstí, popřípadě blbosti (i když pak občas narazí na chrabré Jánošíky, kteří mu dávají přednášky o aroganci a sebestřednosti). Ono mu to pak totiž vždycky připomene, že se na světě pohybují i takové existence, které jsou na tom hůř než on. Čas od času se vždycky nějaký nešťastník najde. A nejlíp se to vychutnává tak, když o svém diletanství onen chudák ani neví. A vy to víte. Načež vznikla Hvězdná pěchota (ok, vím, jak je trapný psát o "vyjebané superstare"), soutěže jako (... sakra jak se to jenom ... a jo vlastně ...) Nejslabší, máte padáka atd atd. Občas je to vážně směšná a nevinná sebeparodie, která do puntíku kopíruje předlohu. Ale občas už je to skoro až děsivý.

1st year of misery.

(Upozornění: V následujícím příspěvku uslyšíte více frází, než je doporučená denní dávka.)

No a je to tu :-) Abych byl upřímnej, mám z toho fakt vcelku radost a jsem překvapenej, že se to tu jakž-takž chytlo, zvlášť proto, že vím, jakej jsem línej diletant a jak dlouho mi trvá nadšení z nových věcí. Má to furt víc much než předností, ale stejně je to celkem dobrej odrazovej můstek do dalšího roku/let. A o to víc se budu snažit to tu nějak udržovat. Každopádně zatím šťastný a veselý. A hezkej novej rok. Prostě ať se vám daří a ať vás to baví. Ať už je to "to" cokoliv. :-)

P.S.: A taková nepřímá zmínka o mně v lednovým rockpopu, to už je přece důkaz toho, že musím něco znamenat, ne? Hledejte sami. Někteří lidé prostě mají sklon určitým věcem (včetně sebe samých) přikládat mnohem větší důležitost, než jakou si opravdu zaslouží.

R.I.P. Deb4ser

Jenom menší post scriptum k minulýmu postu; je to určitě blesková informace, ale nejde k tomu nic neříct: Na to, že Deb4ser fungoval celkem krátce (jenom něco přes rok) se hodně rychle vypracoval na jeden z nejvlivnějších a nejaktuálnějších shareblogů, jaké na internetu bylo možné najít. 1,2 miliónu hits mluví za všechno. Ale je pravda, že přílišná otevřenost musela shulooovi dřív nebo později zlomit vaz. Ale i tak velký big up a dík za každej jeden post.

The Last Breath

Je mi to vskutku trapné.

Trapné vůči těm, kteří doufali, že už zde nic neobjeví, a přesto.

Trapné vůči těm, kterým jsem už před dobrým půl rokem řekl, že chci fakt makat.

A nic.

A pak přijde pitomá olympiáda z češtiny, na který akorát zdržuju chudáka profesora Tučka, protože to dopisuju prakticky sám. Ale aspoň si pospal. A já mohl v klidu dopsat slohovku na téma "Jaký jsem já fanoušek". Nic světobornýho. Ty nejvtipnější a nejzajímavější fráze vykuchaný z Fotbalový horečky, Esquiru a ještě odkudsi. Ale bavilo mě to. Co na tom, že jsem psal samý zmaty a nelogičnosti, který vlastně nikoho nezajímaj. A tohle je další takovej.

V poslední době se to nějak nakumulovalo. Mám samozřejmě na mysli říjen. Radiohead - ať si říká kdo chce co chce, ostatně já si taky myslím, že to byl tak trochu podvod - to vydání desky prostě načasovali úplně geniálně. Na bootlegu z Bay Side (kdesi u San Diega, mám ten pocit) z loňskýho léta zazněla víc než půlka In Rainbows prakticky ve finální podobě, což celkem napovídá tomu, že si to mohli vydat od té doby prakticky kdykoliv. Jasně, jsou to hračičky a druhou půlku klidně mohli nahrát až těsně před vydáním, ale nedá mi to. Kdo by čekal, že za necelý dva týdny zavřou OiNK a na samým konci října skončí Stylus? A nedlouho nato naše milá policie prohlásí, že podala trestní oznámení na 1700 lidí používajících DC++. Celkem slušná výstraha, ze který už není cítit pouhý jemný šimrání v břiše. Ideologie stranou, here comes paranoia.

A na závěr něco na loudavé a štiplavě mrazivé zimní noci:



Od tohoto super uživatele.

P.S.: Nemůžu si pomoct, ale mezi rokama 1990-93 se u nás fakt urodilo neuvěřitelný množství skvělý hudby. A vono to má sakra zeitgeist, kterej funguje. A přímo děsivě dobře. A se vší úctou, nevěřím tomu, že takhle nějak bude mluvit za patnáct let nějakej fakan, co se teď dloube v nosu, o Sunshine, Prostitutes, Roe-Deer nebo i o té - jinak vážně taky super - Khoibě.

Summary.

Začátek školního roku/sezony ve znamení big beatu a vůbec 90’s elektroniky. Chemical Brothers & spol. Nejvíc baví druhá deska, pak třetí a až pak debut. Trochu mě to přivedlo k myšlence, že letošním deskám, o kterých se předpokládá, že s odstupem pár let budou považovány za celkem zásadní, jsem – přiznávám - zatím až tolik nepřišel na chuť. Platí to obzvlášť o nových Animal Collective, Battles, Danu Deaconovi, The Field, Jamie T a M.I.A. Zato moc baví (z těch nejposledněji vydaných a těch, o kterých jsem se ještě moc nezmiňoval) skvělí A Place to Bury Strangers, nádherně zasnění A Sunny Day in Glasgow, tajemná Bat for Lashes, relaxační Deepchord presents Echospace, neprávem podceňovaný fousáč Iron & Wine (refrén v jedné písničce je nebezpečně podobný Nie alebo áno od No Name), úžasný (tak prej je to chlap, no …) Kira Neris a eklektičtí Stateless. Co dál? Radiohead dávám čas, noví Hives se jeví velice sympaticky, Graduation je sice chytrá deska, ale neba, To My Boy, Maps, People Press Play a hlavně José González zatím spíš ne, Babyshambles zatím spíš ano, ale nestihl jsem je naposlouchat natolik, abych je byl schopnej líp posoudit, Black Lips je superretro deska, ale mám to s nima dost podobně, stejně jako s Boys Noize, Kate Nash, Rósín Murphy, Working for a Nuclear Hero Class, Finkem, Jensem Lekmanem, Sondrem Lerche, St. Vincent, Kathy Diamond … mám pokračovat dál? No a ke Caribou, Dinosaur Jr., Dub Pistols, High Contrast, Ianu Brownovi, The Postmarks a Kevinu Drewovi (atd.) jsem se zatím neprokousal vůbec. Málo času jako relevantní výmluva? Jak pro koho. Chodit spát o půlnoci a vstávat v šest ale opravdu není zrovna luxusní záležitost...

The Cribs - Men's Needs, Women's Needs, Whatever

The Cribs
Men’s Needs, Women’s Needs, Whatever
Wichita, [7/2007]

6.0

Vlastně jsem zpočátku ani moc nechtěl, aby se mi ta deska líbila. Postupně ale ten řemen, co udržuje příslovečnej pytel požadavků na takzvaně dobrou desku, nějak povolil, a já jí tak dal šanci.

A vlastně není ani tak blbá. Z té jednolité hmoty indie hmoty šmrnclé humpoláckým emo halekáním se pozvolna vylupují jednotlivé zajímavé fragmenty, které vůbec nejsou marné. Jenom… Jenom jim stále něco chybí. Asi grácie, aura, která obestupuje každý riff od [dosaďte si sami svého oblíbence]. Ambice trochu vyšší, než pobavit na párty jako stvořené pro pomyslného indie maniaka z definice last.fm na uncyclopedii. Ty možná k The Cribs nesedí, ale bacha: čím víc se dostáváme ke konci, paradoxně tím víc dochází zjištění, že tohle je asi poloha, která jim sluší nejvíc. Předpředposlední Be Safe s odrecitovaným (pod)textem od Lee Ronalda ze Sonic Youth, který jim měl původně produkovat celé album (nakonec ale volba padla na Alexe Kapranose), předposlední neustále gradující Ancient History (což je vzhledem k jejímu energickému úvodu hodně na poklonu), která se bude nabourávat dost hluboko do žebříčků o nejlepší letošní singl, a poslední, pouze akustická Shoot the Poets.

Lhal bych ale, kdybych řekl, že mě tahle uvolněná třičtvrtěhodinka nedostává víc, než megalomanské, a ve výsledku unylé až žalostné druhé pokusy některých "nejlepších nových kapel" (druhý opus Hard-Fi budiž důkazem). Ale do nových Babyshambles to má na hony daleko. Takže trochu rozpor. Když ale nebudete nic zvlášť řešit (což je asi jejich záměr), dojdete k závěru, že to není nic, co by vás rozhodilo z denního rytmu a nenechalo spát, ale i tak prostě … v pohodě.