Nostalgie.

Vždycky mě hrozně vytočí a rozchláme zároveň, když slyším boriny ještě mladší než já mluvit o tom, jak trávily své dětství a jak za celej svůj život prožily to a ono. Nevim, kde se v nich bere ta rétorika zhrzených ještě-furt-svobodných/už-rozvedených paniček ve středním věku. (Například.) Proto mě svým způsobem tak trochu děsí, že mě v šestnácti přepadá taková nostalgie po dětských letech. Ehm, no ... Prostě. Když jsme ještě bydleli na starým a nebylo mi víc než jedenáct, měl jsem na svý oldskůlový černobílý 386kový Toshibě mraky her, který jsem postupně (i s dosluhující Toshibou) ztratil. A dost mě to mrzí, protože jsem až na dvě výjimky (Wolf 3D & Dyna Blaster) zapomněl i jejich jména. Vůbec mám hroznou slabost pro všechny pravěký počítačový vymoženosti, ať už je to textovej editor T602 (na kterým jsem (no tyvoe) psal svoje první detektivky (mezi náma - hrozný bláboly :)), českej manažer (jehož jméno už jsem úspěšně zapomněl), nebo taky snad první opravdu vymakanější verze Windows (dobře, oxymoron) před pětadevadesátkama - 3.1. Tak nějak mi to připomíná takový ty stereotypní momenty, na který časem vzpomínáte až možná s potlačovanou slzou v oku. No co no. A díkybohu za Peťu, se kterým jsme se k těmhle hrám v pátek nějak prokousali a on je má. Všecky. Jak úplně nejstarší Prince of Persia (který teď pařím jak blbej), tak třeba Quackshot (hehe) a spousta dalších. No prostě psycho. Už dávno jsem se na něco tolik netěšil.

OT: Sjet za sebou Borata a Atonement je schizofrenie nejhrubšího zrna. Ale důležitý je, že obojí funguje. A ta Keira ...