skrytá identita.

tak už jsem doufal, když jsem (až) dnes zjistil, že strame v italštině znamená litter v angličtině, že by mé alter-ego, které jsem bezděčně stvořil, když jsem ve dvanácti prudil na fóru csm, znamenalo smetí, zvířecí zvratky nebo humus a konečně bych měl dostatečně divnou odpověď na dotazy typu co to teda jako znamená. při přímém překladu jsem ale zjistil, že jsem přece jenom o něco nudnější. ale i představa krmiva pro zvířata je nakonec, když tak poslouchám ty animal collective, docela sexy.

najděte své světlo.

tlačítko 'stránky pouze česky' by na googlu měli co nejdřív zakázat. při stále nepřebernějším kvantu portálů úměrně vzrůstá šance na zabřednutí do nejrůznějších obskurit. a že jich je. opravdovým zjevem je ale teprve osud.cz. už jenom soudě podle jejich anket by se řeklo, že je to buď recese uno perfecto a la monty python, nebo naprostý škvár. příklad:

evropskou unii považuji za:

a) dobrý nápad. (6%)
b) konec práv a osobních svobod. (20%)
c) dotažení záměru nacistů do úspěšného konce, je to hrozba nové totality. (74%)
d) dejte mi pokoj s eu, je mi to jedno. (0%)

nebo pokud není někomu jasné, jak se dá překroutit otázka/možnost odpovědět tak, aby respondent neměl možnost odpovědět jinak než v souladu se záměrem zadavatele, tady má inspiraci:

co si myslíte o smrti jörga haidera?

a) byl surově zavražděn... (44%)
b) těch indicií je nějak moc, zřejmě to nebyla normální nehoda.. (52%)
c) nevím, co si mám myslet. (3%)
d) věřím masovým médiím, byl opilý a boural. (1%)

celá stránka je navíc prokládána úsměvnými statěmi samozvaných odborníků prohlašujích a sáhodlouze argumentujících, že "karel steigerwald šíří protičeskou nenávist", ačkoliv jestliže si pročtete jeho citace, které jsou tu obráceny proti němu, například "češi jsou odrůda podivná. zbabělá, pokrytecká, slizká, která svůj rasismus halí do všelijakých humanistických lží a medů, jimiž sytí lid. český rasista není přímočarý, nýbrž zakuklený.", nezbývá než souhlasit. a vůbec. jestli si někdo pamatujete na tu prapodivnou vysklenou tabuli na slovanu od knihovny směrem k velehradské, na které nejdříve visely komunistické letáky, a naposledy jsem tam viděl plakát vesmírných lidí, tak osud.cz je ještě zvrácenější mix obojího.

herbst (nicht nur) in kremsier.

the bug | poison dart feat. warrior queen | london zoo 2008
bloc party | signs | intimacy 2008
bon iver | lump sum | for emma, forever ago 2008
clark | ted | body riddle 2006
david holmes | holy pictures | holy pictures 2008
department of eagles | no one does it like you | in ear park 2008
deerhunter | vox celeste | weird era cont. 2008
dj /rupture | maga bo - homeboys feat. max normal | uproot 2008
doves | the cedar room | lost souls 2000
elliott smith | speed trials | either/or 1997
flying lotus | testament feat. gonja sufi | los angeles 2008
friendly fires | jump in the pool | friendly fires 2008
kings of leon | closer | only by the night 2008
ladyhawke | magic | ladyhawke 2008
m83 | kim & jessie | saturdays=youth 2008
moloko | day for night | do you like my tight sweather? 1995
photek | rings around saturn (peshay&decoder rmx) | form&function 1998
portishead | undenied | portishead 1997
red snapper | keeping pigs together | our aim is to satisfy ... 2000
radiohead | all i need | in rainbows 2007
tom vek | nothing but green lights | we have sound 2005
tv on the radio | halfway home | dear science 2008
why? | good friday | alopecia 2008
zoo brazil | shadow dance | no place like home 2008

in no particular order.

význam billa drummonda ve věku kviblingu.

je možná trochu smutné, že většina lidí, co znám a oni znají billa drummonda, jej vnímají jenom jako toho šílence z klf, co střílel ze samopalu na brits a který spálil milion liber. zdálo by se, že je to oběť the age of quibbling, tedy něčeho jako překrucování (ehm, pokud se to budu snažit definovat jako wiki, mediálního zneužití přitažlivosti jednotlivostí na úkor nosné myšlenky celku; asi jako když si z nějaké knihy přečtete jedinou větu a pak budete sáhodlouze referovat, o čem byla), ale bill drummond si za to docela může sám a vzhledem k jeho intelektu si nemyslím, že o tom nic neví. drummond už na začátku devadesátých let veděl, že jestliže chcete zaujmout, pouhá přirozená autorita nestačí. chce to i nějakou pořádnou akci a šok. protože šok vzbuzuje hlad po hledání souvislostí. on sám už po spálení milionu liber a zákonitém řetězci vysvětlování proč pochopil, že 'čím víc jsme se s jimmym pokoušeli oprávnit a vysvětlit to, co jsme udělali, tím víc se přehlížel původní záměr. takže jsme se rozhodli o tom víc nemluvit - pro nás bylo víc důležité nechat tu věc otevřenou: proč jsme tohle vlastně udělali?'. čímž se docela osvětluje i jiný problém, tedy přemíra informací o nových kapelách a rozhovory s nimi v rámci self-proma a v důsledku s tím spojený úbytek mystična a hvězdnosti; proto jsem na začátku roku psal, že 'všeobecné zaujetí subkulturami postupem času povadalo a i díky internetu tomu bude ještě spíš.'

není věčně v opozici proto, že by cíleně a nepřetržitě měl zoufalé nutkání být jiný než ostatní a definovat tak pop-terorismus jako bytí osinou v zadku. jeho cílem je podněcovat a rekonstruovat základy opravdového vnímání hudby. můžete si zdánlivě ťukat na čelo, když říká, že 'pepper byla ta nejhorší věc, která se v popové hudbě během dvacátého století přihodila', ale když on vám vzápětí vysvětlí, že je to tak proto, že 'díky němu hudební průmysl přišel na to, že na albech se dají vydělat peníze. do té doby táhly prodeje singly.', je (krom toho, že jeho výroky prostě nelze brát jednovýznamově) jasné, že se primárně snaží inspirovat ty, o které mu jde především. to znamená, že přestože no music day má díky svému názvu potenciál stát se masovou akcí, nemá to zas natolik v úmyslu. posuďte přece:

no music day exists because music has run its course.

no music day exists to give you time to decide what you now want from music.

no music day is on 21st november, this and every year.

tak to dodrž(uj)te.

g!

už nějakou dobu a se spoustou různých lidí ze školy mívám takovej celkem rychle utichající impuls něco napsat/něco vydat/před někým se s tím předvýst. pokud ještě nepřestávám vnímat výraz studentský časopis jako spolek naivních šprtíků, co vyhrávají olympiády v češtině a ekologicky zaměřené literární soutěže a sami si vytvářejí triviální pocit ctihodnosti a vážnosti tím, že teda jako píšou do časopisu a i se pod to podepisují (prostě taková hra na dospělý, kdo měl v životě aspoň jednou tu příležitost zažít zasedání, ehm, studentského parlamentu, ví, o čem mluvim.), tak to teď (aspoň v sobě) chci převrátit naruby. redefinovat to. psát anonymně. nejenom o věcech, který mě baví/nebaví, ale i o věcech, který podvědomě zajímají každýho, kdo má aspoň minimální pochybnosti o svých postmaturitních plánech. ptát se profesorů v rozhovorech na otázky, který by vám v normální hodině nevyplavaly na jazyk. nešokovat obsahem samotným, ale formou a přístupem.

doufám, že z toho konečně něco vyleze.

as heard on fall of 2008.

někdo by s tím, jak se portishead na začátku letošního roku docela odklonili od přitažlivě temných pomalých beatů a smyčců poloviny devadesátých let a teď publikují zápisky ze svého postapokalypticky úzkostného a bezútěšného deníčku, mohl potlačovat slzy nad tím, že je to definitivní konec trip-hopu, ale není tomu bezpodmínečně tak. jak trip-hop, tak shoegaze (samozřejmě, naše nejmilovanější a nejtrvanlivější ze všech žánrů 90s) se nepoděly někam do zapomnění a už vůbec ne do zatracení, ale ani jeden už se dnes nedá považovat za to, co znamenal v 90s; takže když teď mluvím o shoegaze, nemám tím na mysli zbožňovatele my bloody valentine, takové the meeting places nebo fleeting joys, kteří sladce a mile, ale ne zrovna objevně kráčejí v jejich stopách.

nosné prvky trip-hopu a shoegaze jsou dnes resuscitovány více než kdy jindy, ale spíše slouží jako implementované inspirace, než aby na oněch deskách hrály hlavní roli. co už bylo loni velice patrné například ve vynikajících debutech 'nejhlasitější kapely new yorku' a place to bury strangers/a sunny day in glasgow, kteří zní jako kdybyste od the go! team vzali jenom hlasové stopy a vložili je někam mezi rychlejší a ještě rozostřenější my bloody valentine/the december sound, působících jako když black rebel motorcycle club chtějí hrát právě a place to bury strangers/rozervaného lo-fi básníka nicka hartea a.k.a. shocking pinks, letos pokračuje nejenom na skvělých alternativních počinech avant-noiseových no age, deerhunter a sólové desce jejich kytaristy bradforda coxe jako atlas sound. začíná to bublat i na řekněme mainstreamové britské indie scéně, kde mimořádně zaujali foals se svými ultrajemnými riffy na debutu antidotes, a i docela nadějní, i když zatím ještě trochu bezpohlavní (nebo nerozhodnutí?) friendly fires mají na myspace napsáno, že hrají (i) shoegaze (brát to s rezervou, ale je fakt, že jump in the pool je lahůdka, stejně jako vysamplovanej the field na paris). plus všude zametající glasvegas, nemluvě o triumfálním návratu the verve.

ohledně trip-hopu je to trochu složitější. vyjma klasických bristolských představitelů byla jeho scéna vždy poněkud amorfnější a později za trip-hop byla zaškatulkována každá bandička model kluk/kluci mašinkáři & holka zpěvačka. poté, co se tato vlna přehnala a portishead byli zmrazení, tricky produkoval stále divnější desky a nekorunovaní králové massive attack ne zrovna zaujali svou poslední deskou 100th window, nastala stagnace a přišly otázky, co tedy vlastně je trip-hop. prefuse 73 nebo dälek vzali svou odpověď docela hodně zeširoka, stejně jako letos flying lotus s výborným opusem los angeles, složeným ze sedmnácti kompozic ne delších než tři minuty. deska hodně abstraktní, nebeská, minimalisticky zastřená miliony zvukových vrstev a vláken, bastardizuje nu-jazzové samply a hlasy stejně jako burial raveové, akorát že zní mnohem hip/trip-hopověji. nekonvenčně konvenční. a nekonečně krásná a neuchopitelná. a kdo se nerozbrečí na konci u testament (ft. gonja sufi), neni chlap.

a když už jsme u těch letošních desek.

jestliže se tv on the radio svou minulou geniální deskou return to a cookie mountain nabourali do pomyslné indie elity, tak ji letos s dear science celou zbořili. jasně, trochu mi chybí ta monumentální zvuková naddimenzovanost, vycizelovanost a přitom špinavost, více existencionalismu a naléhavosti v adebimpeho hlase, ale tv on the radio se posunuli do míst, kde na ně má opravdu málokdo a nebojím se tvrdit, že momentálně asi nikdo. protože když začnou takovým rytmem s takovým synťákem v halfway home a skončí třema písničkama, který mě zboří stejně jako oni tu indie elitu, tak o dear science nelze nemluvit s nadšením. je tedy přehlednější, u/s/vyrovnanější a přístupnější než její předchůdce; je velice důležité se taky zmínit o tom, že david sitek & spol. chtěli udělat dotažené mistrovské dílo, a to se jim narozdíl snad ode všech ostatních souputníků se stejným záměrem doopravdy povedlo. a co na tom nejvíc těší mě je to, že se mi to líbí čím dál víc a to už je poslouchám asi potřicátý.

a the bug letos asi kraluje. už nemám sílu se rozepisovat, navíc karl to řekl v podstatě všechno.

když už jsme u toho ...

co se týče senátních voleb a voleb do krajských zastupitelstev, nechci se pouštět do nějakých velkých debat a tak podobně, jenom mě v poslední době zaujalo pár drobností:

a) míra objevených (pseudo)kauz ods těsně před volbami, a to i v prýpravicové mf dnes. zvlášť kauza morava-tlustý je vyloženě vykonstruovaná a secvičená. tak, že jedině v mladé frontě (a jestli na nově nevím, nesleduju) z toho ještě nepřestávají uchcávat. viz dcera zubové na titulní stránce minulotýdenního magazínu dnes.

b) diskuze o snížení věkové hranice volebního práva na 16 let. i vzhledem k tomu, jak s volebními výsledky v rakousku zamávali prvovoliči, je mi z pomyšlení na to, jak by hlasovala většina mých vrstevníků, docela mdlo. navíc mám pocit, že i 18 let je docela na spodní hranici. 21 by bylo adekvátní. a o tom, že bych odebral volební právo některým skupinám lidí, jejichž dispozice jsou více než diskutabilní, netřeba mluvit.

c) jakékoliv volební plakáty byly, jsou a nepřestanou být srandovní. vždy převelice seriózní, spokojeně samolibé tváře a slušné a nevýrazné slogany u pravice (i když zhruba desetimetrový portrét libora lukáše uprostřed kroměříže viditelný ze všech čtyř světových stran působí nadmíru arogantně a velkobratrovsky), demagogická, bulvární, agresivní a trapně překroucená hesla čssd - za všechny třeba plakát s mladou matkou s dítětem + 'minule jsem nešla k volbám a všechno nám zdražili. 17. října už volit půjdu.' a rozteklé hovno připláclé na tvář na letáku ksčm na kollárově ulici vypovídá o všem.

sziget 2008.

nevím, jestli je to tím, že jsem v ní snad jako v jediné metropoli poctěné mou veleváženou přítomností nebyl na nějaké opravdové turistické sightseeing tour, ale každopádně mám budapešť fakt moc rád. i se starými činžáky, jejichž zdi ještě nesou stopy od kulek z šestapadesátého, stojícími vedle docela nových nákupních center, i s třicet let starými autobusy, které do kopce na nejvyšší záběr nevyjedou rychleji než dvacítkou, i s tím, že na druhým největším vlakovým nádraží v maďarsku mají otevřený tři z ubohých čtyř mezinárodních pokladen, na řadu se dostanete po tři čtvrtě hodině a nevrlá pokladní prostě nemá žádný počítač, na kterým by vám vydala jízdenku, takže všechny spoje hledá v pěti rozdrolených starých sešitcích s jízdními řády a tu jízdenku vám vypíše ručně. ne že by vám to nebylo přece jenom trochu proti srsti, ale prostě to k tomu nějak patří. a i když budapešť po demszkiho patnáctiletém působení na magistrátu viditelně trochu chátrá, i tak disponuje atmosférou, která muzejní praze chybí. nádech kosmopolitnosti, prosluněnost. křivolaké a úzké uličky s malebnými domky připomínající, že už jsme skoro na balkáně, spolu s důstojnými pozůstatky slávy rakouska-uherska, nádhernými pavlačovými domy a samozřejmě i nemalým množstvím paneláků. ale všechno to dohromady dává smysl.

a do toho sziget. sziget, který už dávno není útočištěm hipíků, kteří se na týden ocitnou na prakticky neobydleném ostrově uprostřed budapešti. jak idealistické a romantické. dnes už se to těm pravověrným zákonitě nemusí líbit (a taky že nelíbí, a nejenom jim), ale je to prostě megaakce pro každýho. pojem. neopominutelný článek prázdnin pro lidi v maďarsku, kterým je plus mínus dvacet a chtějí si s kámošema povyrazit i trochu jinam než na pár dní na balaton. a nejenom pro ně. neustále procházíte kolem spousty jiných národností (z velké části frantíků) a buď se kocháte, jak některým brutálně seknou uplý oblečky z american apparelu, afra o průměru zhruba 25 cm, anebo povytahujete obočí a zakláníte mírným znechucením hlavu při pohledu na hrstky hipíků s mikinama omotanýma okolo boků, vybírajícími náušnice s vzorem yin-yang; dredaře, junkies a punkery, kteří se probudili z medvědího spánku na páteční koncert sex pistols. ale kolem a kolem je vám to vlastně stále milionkrát milejší než se procházet po ospalé kroměříži a pomalu se zpět uchylovat do průměrnosti a nihilismu maloměsta. a vůbec: na těch dobrých koncertech je stejně nejvíc pěkných holek.

fantastických koncertů v porovnání s loňskem, kdy přijeli unkle, gus gus, devotchka, the good, the bad & the queen, chemical brothers, the rakes, the hives, nin, razorlight, !!!, eagles of death metal, killers atd., malinko ubylo, ale i tak bylo stále dost po čem slintat, v čele s justice. a to jsem toho ještě dost prošvihl. jednak jsem nakonec šel pouze na dva dny, a to ve čtvrtek a neděli, takže z toho důvodu si jako seen live ještě stále nemůžu otagovat třeba mgmt, parova stelara, r.e.m., róisín nebo the cribs a jednak sunshine a modeselektor hráli na a38 stagi ve stejnou dobu, co jamiroquai na hlavním pódiu a úžasní kraak & smaak na converse wan2 stagi o hodinu a půl později.

před nimi jsem ale začínal ve čtvrtek o tři čtvrtě na osm kaiser chiefs. pořadatelé měli zjevně zmatek ohledně původu kapely (což je, ehm, více než překvapivé...) a na panel na hlavním pódiu do pozadí za oznámení 'kaiser chiefs, 19:45' vystavili americkou vlajku. ricky wilson se pak ale nevědomky odvděčil tím, že po první highroyds (myslim) do šedesátitisícového publika zařval 'hi, bucarest!', což každému muselo zákonitě vykouzlit na tváři poněkud potutelený úsměv. od kaisers se nedalo čekat nic moc víc než na-na-naa a whoo-oo-ooo popěvky, ale i přes strašný, zahuhlaný a jednolitý zvuk byli zábavní, kromě svých největších pecek zahráli ještě asi čtyři nové songy, ricky stále někde pobíhal a vůbec to zvládali celkem slušně. ne nad poměry, ale slušně.

pak jsem místo trochu uvadajícího jamiroquaie zvolil stále ambiciózní suns, a i když na začátku ve stanu bylo zpočátku sotva padesát lidí, z nichž valnou část tvořili právě češi, a po zvukovce naklusali na pódium nějací dva noname-hitlerjugend v ultra-cool-hip-hap-hop hadrech, snad i nalíčení a s třpytkama ve vlasech a začali na halfplayback rapovat něco, čemu jsem opravdu nechtěl rozumět, suns dokázali svou naprostou profesionalitu a ten koncert opravdu neodflákli, naopak. byli strhující, svěží, zvuk slušný a kay v super tričku health řádil jako obvykle. začínalo se maccabre interlude, hrály se především věci z dreamera, zapomnělo se sice na days will never be the same či victoria's secret blackmail, ale na závěr jako přídavek, který chlapci možná ani nečekali, ale vytrvalý potlesk a pískot stanu, který se do té doby naplnil už zhruba do třetiny, je nakonec přesvědčil, aby došlo i na velvet suicide.

zůstat pak po sunshine na modeselektor v první řadě bylo snad to nejlepší, co jsem mohl udělat. ne fakt, ti chlapci mě svým brutálním glitch-elektro-idm-techno setem s geniálními projekcemi naprosto odrovnali. postříkali. šampaňským. šokovali tak, že si dnes z celého koncertu nejsem schopný vybavit skoro nic. prostě jeden velký epileptický záchvat. odvaz. whatever you call it. a myslím, že těch zhruba 800 lidí ve skromným stanu pro sedm set, co tam pařilo jako snad nikdy, to vidělo úplně stejně. ještě do neděle mě bolelo za krkem, jak jsem furt pohazoval hlavou. jediný, co mě na tom štve, ale za to pořádně štve, je, že se mi těsně před koncertem vybila baterka na foťáku.

pak už následoval jenom vitalic live v nabité mastercard party areně. ale přestože jsem se na něj těšil snad nejvíc z celýho čtvrtečního programu, už jsem nějak nemohl: osmihodinový neustálý postávání/popocházení/skákání udělalo svý, když k tomu připočtete nehorázný dusno, zpocený polonahý pupkáče co kolem vás furt choděj s pivama a vylívaj je vám na botky, tak dojem nepřebije ani skvělej set se (znovu) vynikajícíma projekcema. ani jsem to už nevydržel do konce a i když si doteď trochu vyčítám, že jsem nezůstal ještě čtvrt hodiny na poslední poney part 1, byl jsem naprosto spokojenej.

v neděli už na půl pátou, set pendulum na main stage. rozhodně spíš ze zvědavosti než z čiré lásky; ani pro první desku nijak zvlášť nehoruju a jestli má něco být vzorem nevkusu a tuposti, je to in silico. otázku, zda jim dám nějakou druhou šanci, jak jsem udělal po haarp s muse, jsem ale nakonec řešit nemusel: gig byl zrušenej. což s sebou neslo ještě jednu další výhodu: babyshambles, kteří měli hrát po nich (a u kterých jsem se strachoval z toho samýho), nakonec začali o půl hodiny dřív. a během půldruhé hodiny ve mně dokázali doposud rozpačitý pocity změnit v čirý nadšení. už jenom když se mick whitnall rozehrával na supersonic, byl odměněn souhlasným pískotem. a co se dělo potom ... ne že by byli bůhvíjak sehraní, ne že by snad pete uměl zpívat, ale vyzařovalo z nich něco, co se dalo zachytit i na těch 30-40 metrů od pódia a strefovalo se to přesně tam, kam mělo. první půlhodinka byl neskutečně pohodovej jam, kterej vám vykouzlil takovej trvalej úsměv, kterej normálně máte snad jenom po špeku. a jelo to: vykrystalizovaný zvuk, super lidi (hlavně ta nádherná kočena s hnědýma kadeřavýma vlasama v roztomiloučkých květovaných šatičkách, co stála přede mnou a já jí chtěl říct, že ji miluju), pete neskutečně charmante, improvizoval, převáděl summertime od gershwina do dubové úpravy a vysekl s shambles i what katie did, čímž si mě získal absolutně. a o závěrečný fuck forever škoda mluvit. báječný, natolik báječný, že jsem si nakonec koupil i jejich tričko.

pak dvě hodiny pauzy vynucené diletantskou dramaturgií (dát mezi shambles a killers tankcsapdu, což je jakási obdoba možná o něco lepších, ale kabátů, je fakt opruz...), mezi nimiž jsem si zašel na chvíli na converse wan2, kde hráli nizozemsko-angličtí moke, takový středobod mezi editors a snow patrol, s jedním dvěma výbornými singly a průměrnou vycpávkou, a pak už killers. dostat se na ně zhruba do šesté řady stálo hodně úsilí, ale vydržet tam půl hodiny do začátku koncertu, přičemž se odpočítávala každá vteřina + ještě úvodní for reasons unknown, a to bylo vše. přesun o nějakých 10-15 řad dozadu, kde už se dýchalo o něco líp.

stage koncipována ... no ... řekněme, že to vypadalo jako na koncertě killers. typisch světla jako z jejich loga & typisch syntezátor obestřený typisch světly. uprostřed obrovská váza se zhruba stovkou květin, za synťákem neonový nápis 'welcome!' a v pozadí plátno s podzimní krajinou, přesně jako na obalu sawdust. hrátky s kýčem, přičemž vyvstávají otázky jako 'je tohle parodie, nebo jsou to prostě jenom vážně nabubřelí amíci?' ne, parodie ne, ale stejně tak ne nabubřelí amíci. killers jsou velcí. a je jim tak asi dobře a pokud budou prezentovat druhou desku tak, jako předminulou neděli, tak je to dobře i pro nás. protože jasná odpověď pro ty, kterým se sam's town nelíbí je, že ta nelibost může jít jen a pouze na vrub produkci. všechno to pasovalo dohromady, killers se předvedli v plné síle a ještě dnes v třicetistupňovým vedru mi přebíhá mráz po zádech, když si poslechnu jak jenny was a friend of mine, tak when you were young. závěrečný obligátní 'i got soul but i'm not a soldier', kisses od holky, co stojí vedle mě a můžem jít na justice.

jestli by měl existovat koncert, na kterej bych chtěl ze všeho nejvíc, pak by to byli právě our friends. ti udělali za festivalem v narvané party areně vážně fantastickou tečku. justice byli spoří na jakékoliv projekce, lasery nebo epileptická světla; vystačili si pouze s obrovským oslepujícím křížem uprostřed pódia, ale na nezapomenutelný zážitek by každýmu stačilo snad už jenom to, kdyby přijeli, zamávali a odjeli. justice každopádně splnili očekávání. to znamená, byli skvělí. začali docela očekávatelně genesis, na kterou pak začali roubovat další motivy, aby se ten původní na nějakou dobu vytratil a pak jej zase vytáhli z pozadí a ukončili ho a tak pokračovali dál a dál. mezi to velice často (ale ne lacině) vkládali sampl 'because we ...', aby si pak se zbytkem party arena dokázala poradit po svém, tak, jak měla. začali přesně o půlnoci a končili asi o hodinu a čtvrt později. a o další hodinu později už cestou zpět všichni stánkaři balili. někteří nedomrdlí nadržení žadonivci ještě před východem žebrali o lístky, ale nějak se mi nechtělo být hodný a velkodušný. bude mi chybět to pískání v uších před spaním, to vám můžu říct.