The Cinematics - A Strange Education

The Cinematics
A Strange Education
TVT [3/2007]

7.5

Do prčic! Vysvětlete mi už někdo, jak je možný, že se najednou roztrhl pytel s dobrýma deskama a za necelé tři měsíce od začátku letoška je k mání snad víc pozoruhodných děl než loni za celý rok! A tahle smršť rozhodně nekončí – v indie-rockových vodách by měla pokračovat minimálně v podobě nových řadovek Arctic Monkeys, Interpol a White Stripes. Ale už debut skotských The Cinematics předznamenává, že ani o vynikající debuty letos rozhodně nebude nouze.

Parta, která mě posadila po prvním poslechu na prdel. Parta, jejíž debut jsem si poslechl pětkrát (!) za jeden den a po prvních posleších mu měl tendenci dát rovných deset z deseti. Je to nakonec tak horké? Asi ne.

Ale je fakt, že u každé desky, jejíž první polovina byla jízda jako s Bugatti Veyron, jsem se děsil, že už déle nemůže vydržet. Jak se pak také ukázalo, oprávněně. U A Strange Education tomu s oním strachem nebylo jinak, ale hned na první poslech mi bylo jasné, že tahle deska jede od začátku do konce (sice s menšími zádrhely, ale o tom si povíme níže). Avšak aby jejich debut byl na stejném (či dokonce vyšším) levelu než ty od spřízněných The Killers, Editors či Bloc Party, mu chybí alespoň špetka něčeho, co nesdílí s někým jiným. The Cinematics totiž třeba v Keep Forgetting připomínají/vykrádají (nehodící se škrtněte) všechny tři zmíněné dohromady. Počáteční riff nápadně podobný Banquet, refrén na způsob čehokoliv (lepšího) z Hot Fuss a skoro až emo-rockový nápřah, který je spojuje s Editors. Taky je pravda, že na to, co A Strange Education potřebuje třiapadesát minut, to Killers řekli na Hot Fuss (je tím myšlena její první polovina) za necelou polovinu stopáže. Ale to už je jiná pohádka. Pokud vám je totiž tohle všechno putna a pídíte se po hitech, zbyde konstatování, že každý jejich song je skvěle vystavěný, zahraný, zaranžovaný i zprodukovaný, na čemž má nepochybně zásluhu Stephen Hague, který si vzal na svědomí například legendární singl od New Order, World in Motion.

A Strange Education je dospělá deska navíc s vynikajícími texty ("No, it’s not what I want, yeah / At least she’s holding my hand"). Jen je škoda, že působí trochu roztříštěně a nemá jednotnou náladu. The Cinematics (ještě) není kapela formátu The Cure, aby vystavěla album jako celek a do něj šikovně vměstnala i silné a přitom masově přístupné skladby do rádií. Působí dojmem kluků, které sere, že nemaj‘ tu pravou holku, ale přesto chtějí být veselí – vždyť jsou ještě mladí a mají si užívat. Pak jakoby jim došlo, že to není jejich styl, chytnou je depky, z nichž se vypíšou třeba v A Strange Education a Human, kde se svěřují, že "I can’t pick you up again / I’ve been breaking my back with the weight of your height". Ale působí to trochu komicky, když hned potom přijde na řadu bezoblačný popík, ve kterém hned zkraje roztrubují, že "It’s all so beautiful tonight". A strange education. Výstižné.

Pamatuju si ale, když jsem si poprvé přečetl Harryho Pottera. Dodnes v sobě nosím jakýsi punc výjimečnosti a prvenství, že jsem to nečetl až když knihu mělo doma každé dítko, které jinak čte Bravo a na hřbetě ruky má tetování ze žvýkaček. Znáte to. A s A Strange Education je to totéž. Stahujte je dřív, než o ten pocit přijdete. Jak on, tak deska totiž vážně stojí za to.

Vs.

Hodně, ale vážně hodně zajímavou rubriku si založili na Stylusu: Vs. Nejde jenom o ten nápad, porovnávat kapely jako v prvním případě U2 a R.E.M. a v tom druhém The Cure a Depeche Mode, jde i o zpracování.

Taková menší odbočka: Je to přesně o tom, o čem sním, abych dosáhl v budoucnu i já: dokázat své myšlenky vyjádřit jasně, ale přitom ne polopaticky, věcně, výstižně, trefně s mnoha přirovnáními, ve kterých se najde každý a přesto nejde o vlezdoprdelkování, a tak, aby to bylo přijatelné jak pro laiky, tak i pro (pseudo)odborníky. Těžký cíl, že? Nedělám si iluze, že k tomu musí časem dojít a že to tak na sto procent bude, ale budu se snažit. Věřte :-)

A teď zase zpátky: I přestože se MusicServer sice může pyšnit zajímavými náměty, články samotné z valné části pokulhávají. A zmiňované articles na Stylusu vážně doporučuju k přečtení, není to vůbec těžké k pochopení a alespoň si procvičíte slovní zásobu :-)

P.S.: pro mě (zatím) nejzajímavější výňatek:
"Depeche Mode influenced more good music, but the Cure influenced more important music."

Klaxons - Myths of the Near Future

Klaxons
Myths of the Near Future
Polydor [1/2007]

7.7

Žánr. New rave? Hm, tak asi jo. Je celkem sranda projíždět si všechny ty recenze na Klaxons, kde se z větší části autoři snaží objasnit původ vzniku onoho výrazu - jedni ho zavrhují jako další nesmysl NME, další přiznávají, že na tom asi něco bude, a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Jisté je však jedno: že nakonec je to právě NME, kdo se může smát. Protože o Klaxons se mluví všude. A to už je prostě známka toho, že ať jsou new rave nebo cokoliv jiného, něco na nich je.

Zmiňovaná škatule mnohem víc sedí na jejich EP Xan Valleys, odkud si kapela vzala singl Atlantis to Interzone a zdokonalila Gravity’s Rainbow spolu s Four Horsemen of 2012, aby je použila na svůj debut Myths of the Near Future. Divné kytary, hutné spodky, paranoidní děsivý zpěv a hodně zběsilé tempo. Vymyslete desítky chytlavých, ale ne prvoplánových frází, zahrajte je s partou kámošů v klubu, kde si lidi honí ego svou odlišností a adorují starý dobrý Prodigy v kombinaci s tripem. Nahrajte to, pak útržky bez rozmýšlení poskládejte a budete znít asi jako Klaxons. Když jsem tuhle směsku slyšel poprvé, málem jsem se vyvrátil ze židle. Jakoby mi někdo zatloukal hřebíky do hlavy, přesvědčoval mě ke skoku ze špičky One Canada Square (ať jsme styloví), či chtěl vyhnat v padesáti pod nulou v trenkách, ať tam hodinu takhle vydržím. A mně by se ty úvahy bůhvíproč zamlouvaly. To byl ten důvod, proč jsem Klaxons považoval za největší naději pro rok 2007. Bylo to jiné, bylo to strhující.

Odhalit podstatu jejich dlouhohrající prvotiny však není vůbec lehké. Hlavně působí dojmem, že se Klaxons lekli mumraje, který se odehrává kolem nich, chtěli ze sebe strhnout diskutabilní nálepku new rave (a už jsme zase u toho...), ale přesto chtěli dělat věci jinak než jejich souputníci. Výsledek tedy vyznívá spíš než debut jako jejich druhá deska, ke které kapela přidala to nejlepší z té první (rozuměj z Xan Valleys) a rozmístila je do různých částí alba. Další věci, které stojí za poslech, už zní buď obroušeně – vlastně když odhodíte vaše sofistikované představy o Klaxons, tak jsou to popovky (byť vynikající, jako třeba Golden Skans)–, anebo – jako v případě geniální It’s Not Over Yet – je to cover. A ty, jež by se teoreticky neztratily na EP, už bohužel trochu postrádají to kouzlo, které jsem popisoval výše (Magick - jak příznačné, pozn. aut.). A ještě jedna šťoura: chybí mi remixy, které dovedly Xan Valleys ke (skoro)dokonalosti.

Ale jestliže jste z těch, kterým se o Klaxons doneslo až s datem vydání Myths of the Near Future, zklamaní nebudete. Spíš zase budete jako mnoho jiných před vámi řešit, co to teda ten new rave je. A já už bych si za to neustálé opakování toho pseudostylu taky mohl dát facku, co?

Klipy I.

Arctic Monkeys made me dance!

Arctic Monkeys: Brianstorm



Nejsem zas takovej fanda Norah Jones a novou desku jsem ještě neslyšel, ale tenhle roztomilej klípek mě dostal:)

Norah Jones: Thinking About You




...a klasika hádejte od koho:))

Radiohead: Knives out

Eurosong: hezky česky. To znamená blbě.

Nevím, asi jsem sebedestruktivní typ, říkal jsem si předtím, než jsem se začal dívat na tuhletu komedii. Vlastně jsem ji ani neviděl celou, pouze od momentu, kdy začala zpívat Zeťová. A tak jsem slyšel zaprvé naprosto průměrnou baladu z jejích úst, potom Sámera, kterej předved ještě průměrnější r'n'b a nakonec Kabáty. Komu od začátku nebylo jasný, že musí vyhrát, ten ať se jde vyšetřit. Je to kapitola sama pro sebe - o to, že ta jejich písnička nebyla na jejich poměry až tak špatná, tady ani tak nejde, jako spíš o alarmující fakt, že nás prostě v zahraničí reprezentuje kapela, která odráží českou mentalitu, náturu a v mnoha případech i bohužel vkus. Kdyby si měli lidi vybrat sami - neřeknu. Nebo řeknu, ale pochopím. Ale když interprety vybírala sama ČT?


Václav Moravec v jednom rozhovoru, myslím, že to bylo pro týdeník Rozhlas, říkal, že ČT by jako veřejnoprávní televize sice měla vysílat zábavné pořady, ale i s nějakou tou přidanou hodnotou. A o to jde. Kde je v Eurosongu ona přidaná hodnota?

Asi nemá cenu ji hledat. Stačí se podívat na seznam těch, co vyhráli v minulosti. Chvástat se tím, že soutěž Eurovize objevila Abbu, opravdu nestačí. Prostřihy z loňska ukazující třeba glam-metalové kokoty Lordi mě ujistily v tom, že za Švédsko tady asi nebudou Mando Diao, Peter Bjorn and John, Lo-Fi-FNK (schválně jsem nenapsal The Hives, tak abyste mě nechytali za slovo:) a jiní, ale spíš HammerFall (skoro se až stydím za to, že to jméno dokážu napsat), za Německo si nezasoutěží Mediengruppe Telekommander (apropós - neposlal by mi je někdo? Ještě jsem je neslyšel, ale tuším, že jsou dobří...), ale dejme tomu Tokio Hotel. Ty první jmenované by to totiž neměly zapotřebí. A proto tuhle taškařici asi nemá cenu řešit.

The Arcade Fire - Neon Bible

The Arcade Fire
Neon Bible
Merge [3/2007]

9.5


Překonat debut. Věc, o kterou se snaží snad každá kapela. Zvlášť dnes ty, které svými prvotinami zazářily a staly se miláčky publika, hlavně toho britského. Jelikož si chtějí upevnit pozice, na které se derou stále novější seskupení, snaží se svými dvojkami o zásadní sdělení, často doprovázené radikálním odklonem od původního zvuku. To ale často vede k tomu, že výsledek působí příliš dospěle a taky ne zrovna uvěřitelně. Takových desek jsme v loňském roce mohli vidět hned několik (za všechny uveďme třeba ty od The Killers a Kasabian). V tomto roce to ale zatím vypadá velmi nadějně. Snad jakoby kapely pochopily, že tudy cesta nevede a jdou spíše směrem rozvíjení debutu. Což taky přináší své ovoce.
Arcade Fire, kteří na tom byli obdobně jako mnoho dalších indie hvězdiček, když vytřeli kritice zrak extrémně dobrým prvním albem Funeral, to ale vzali celkem šalamounsky. Jakoby si založili nějakou instituci, jež zkoumala, jak dopadla ta která druhá indie deska, spojili všechny dobré vlivy z obou stran dohromady a šoupli to na novou Neon Bible. Hned se tak nabízí otázka: je lepší než (už tak nesmírně vynikající) Funeral?
Samozřejmě je mnohem promakanější – kapela si na ní dala záležet, Win Butler se vzdaluje naříkání, mnohdy až vytí (které jsem mu ale i tak na Funeral sežral s navijákem), zvuk je sytější, plnější. Poznáte to nejednom tím, že si porovnáte první verzi No Cars Go z EP Arcade Fire a tu z Neon Bible, ale také si nebudete moct nevšimnout mnoha přírodních zvukových efektů (například audiozáznam bouře či moře). Jiným kapelám bych se za to vysmál, Arcade Fire to ale dokážou zamaskovat. Vlastně ne zamaskovat, spíš to tam spolu s jinými věcmi nenápadně šoupnout a nechat na vás, co všechno si z toho vezmete. Něco jako rada od kámoše, na níž v prvním okamžiku nezareagujete tak, že se vám obrátí svět naruby, ale až postupem času si vzpomenete, jak moc pro vás byla důležitá. Nevymývají vám mozek svými vizemi a představami, dobře vědí, že v konečném součtu by se přehnané horování obrátilo proti nim. Neznějí jako továrna na citové výlevy, přitom ať si pustíte kterýkoliv track z alba, dojme vás k slzám. Fakt.

Jistě – i na Neon Bible by se s trochou hnidopišství dala najít slabší místa, v tom ale podstata desky netkví. Sálá z ní totiž absolutní lidskost, kterou jinde prostě neuslyšíte, upřímnost umocněná prvnotřídními texty a čistá krása. A to všechno dohromady dělá z druhého alba Arcade Fire jednu z nejzásadnějších nahrávek posledních let.

Náhoda?

Dneska jsem si vzpomněl na Wandering Star od Portishead a celý den si ji prozpěvuju, pak mrknu na net, jmenovitě na Pitchfork a uvidím tam tohle... Více se dozvíte tady. Opravdu neexistují náhody, Michale?

Captain - This Is Hazelville

Captain
This Is Hazelville
EMI

4.2

Všimli jste si někdy, na kolik kapel začínajících na písmeno C by se dala použít nálepka "melancholická kytarovka"? The Cure, The Cranberries (když si od nich odmyslíte "the"), Coldplay a právě Captain budiž příkladem.

Jenže na rozdíl od The Cure, které v poslední době poslouchám skoro nepřetržitě, Cranberries, mojí srdcovky, a Coldplay, vedle U2 mé "oficiálně" nejoblíbenější kapely, Captain stále nějak nemůžu přijít na chuť. Jejich debut This Is Hazelville je totiž sakra zapeklitá deska.

První poslech: Jedenáct večer, ležím v posteli dost unavenej, takže cokoliv nenásilnýho mi v tu chvíli přijde vhod. Pouštím si Captain a dostávám to, co chci. Příjemný melodie, sice nic novýho a převratnýho, ale je mi to vlastně vcelku jedno. Usínám se sluchátkama na uších.

Druhý poslech: Sedím u stolu a jím kyselý rybičky (vím, že to asi není zrovna cool, ale co už). Ty už ani nejsou kyselý, jak vždycky bývaly, a vůbec z nich je takovej blivajz bez šťávy a opravdový chuti. Asociace s Captain. Vyhlížíte nějaký kytarový sólo, protože by se do skladby celkem hodilo, ale ne. Oni to vezmou oklikou a vyhnou se mu. Najednou mi to přijde bez ksichtu, charizmatu, koulí, nemají nic, co by mě na nich bavilo, ale vlastně nic konkrétního, co by mě na nich rozčilovalo, teda kromě afektovanýho akcentu jejich zpěváka. Nevím, co si mám myslet.

Od třetího poslechu se tyhle pocity mísí a přetrvávají. Let’s face it – je to svým způsobem dokonale udělaná deska. Každý akord tam, kde má být, snad všechny tóny zazpívané čistě, z melodického hlediska žádná skladba, která by přebývala. Ale ukažte mi na někoho, kdo by řekl, že tohle stačí, aby to z jakéhokoliv alba udělalo nevšední zážitek. Mnohem raději si totiž pustím třeba Arcade Fire, The Libertines či Jamie T, protože vím, že ti všichni to na mě nehrajou. Je to od srdce a já nemám důvod jim to nevěřit. Vůbec neříkám, že mě nebaví vypiplané a promakané desky (OK Computer je zrovna moje oblíbená), ale musí obsahovat něco. Něco, co Captain prostě chybí. A pojmenujte si to, jak chcete. Snad jsem vám k tomu dal správné indicie.

P.S.: Jestli můžu, dám vám dvě rady. Ta první zní, abyste tu desku radši nezkoušeli, jinak vás ty melodie budou pronásledovat a lézt krkem, a ta druhá, abyste si místo nich radši pořídili Fields.

Depeche Mode - The Best of, Volume 1

Depeche Mode
The Best of, Volume 1
Mute

5.8

Depeche Mode je bezpochyby kapela, která má v historii pop music své vyhrazené místo, a proto je už teď jasné, že tato kompilace, jejímuž vydání předcházely už kolekce singlů a remixů, nebude jejich posledním výběrem, což ostatně naznačuje už ono "Volume 1".

Rekapitulaci dosavadní kariéry avizoval už před rokem touto dobou Andy Fletcher s tím, že tímto (z velké části komerčním) tahem budou chtít, aby se mladí potenciální fanoušci seznámili s tvorbou DM v tom nejlepším.

Jenže výsledek tomu moc nenapovídá. Spíš než jako výběr toho opravdu nejlepšího z kuchyně synthi-popové legendy, jejíž tvorba kulminovala na přelomu osmdesátek a devadesátek, to vypadá jako průřez její kariérou. Kariérou vzestupů a pádů, odchodů, (polo)rozpadů, také drogových excesů, ale hlavně hitů.

Best of: Volume 1 ale zoufale trpí jejich absencí. Samozřejmě, to nejdůležitější jako Enjoy the Silence, Personal Jesus anebo Never Let Me Down Again tady najdete, ale valná část zde chybí. Z alba Black Celebration je to stejnojmenná skladba, A Question of Time a Stripped, z (pro mě vrcholového) Music for the Masses postrádám jednoznačně Behind the Wheel a Nothing. Přelomová deska Violator nestojí a nepadá pouze na Enjoy the Silence a Personal Jesus. To si ale asi kompilátoři neuvědomili, jinak by nemohli opomenout vynikající World in My Eyes či neméně dobrou Policy of Truth. Bohužel ani In Your Room z (oproti dřívější tvorbě DM podstatně rockovějšího) Songs of Faith and Devotion se sem nevešla. A vyjmenované skladby, to je pouze to nejpodstatnější.

Jako jo, poslouchá se to celkem dobře, ale spíš než jako výborně vybraný materiál, jakkoliv časově omezený (Oasis: Stop the Clocks), který ukazuje kapelu v nejlepším světle (až možná v lepším, než by si zasloužila), mě napadá paralela s odfláknutým výběrem U218, což je v obou případech s ohledem na jméno interpreta a potenciál jeho díla celkem škoda.