Brits '07

"Bohužel" jsem včera večer nebyl doma, a tak si nemohl poslechnout Brits na Expresu. Ale myslím, že kdybych postupně zjišťoval, kdo vyhrál, tak bych se akorát naštval. Z britské části ty nejprovařenější (tím sice nemyslím, že jsou špatná, ale rozhodně by se našly i lepší) jména místního mainstreamu, pak nějaká ta indie kapela, o které bylo slyšet (Arctic Monkeys, Fratellis) a samozřejmě Muse. Lily Allen bohužel nikde, což avizovali už v Daily Telegraph ještě před rozdáním cen, vidu ani slechu taktéž po Guillemots. Cena za mimořádný přínos hudbě putuje (jestli oprávněně, o tom se dají vést spory) k Oasis. Ti nakonec zahrají Cigarettes & Alcohol, Don't Look Back in Anger, Morning Glory, The Meaning of Soul a Rock'n'Roll Star. Nutno podotknout, že ten randál vyzněl celkem působivě.


Ze zahraničních interpretů uspěli The Killers, kteří si odvezli do Las Vegas cenu za nejlepší kapelu a desku, která (jak vtipně podotknul Pavel Kučera) je asi tak strhující jako uklouznutí na banánové slupce. Totálně jsem ale čuměl na jejich performance. Ne že by mě dostala When You Were Young samotná, spíš to, jak Brandon nezazpíval snad jedinou notu špatně (!), až jsem ho tak trochu paranoidně podezíral, že to dával na playback. Celkem mě překvapilo, že RHCP z nominace nakonec nevytěžili cenu za nejlepší band, ovšem ve srovnání s Killers moc nevím, jestli se mám radovat. Spíš tak napůl. Očekávaně uspěli Justin Timberlake (zahr. interpret), Nelly Furtado (zahr. interpretka) a Orson (objev). Prostě taková rekapitulace roku, žádný překvápko se nekoná. Ale i tak furt lepší než Andělé, to se musí nechat.

Váš nehynoucí hrdina Chuck Norris

Taky se vám stává, že objevíte nějakou věc a najednou o ní slyšíte odevšad? Nějak tak je to teď u mě s geniálními vtipy o Chucku Norrisovi. Nejdřív jsem slyšel jeden od Peti Vašáka, pak jsme se o nich bavili ve třídě a poslední kapka byla dneska - byli jsme v anglině v tercii B a tam měli celou nástěnku plnou vtipů o Chuckovi. A fakt - jeden lepší, než druhý, každý totálně absurdní (třeba "Chuck Norris umí prásknout otáčivými dveřmi.", "Chuck Norris napočítal do nekonečna. Dvakrát.", "Chuck Norris je častým dárcem krve pro Červený kříž. Jen ne svojí vlastní."), a právě to je na nich to nejskvělejší. Pokochat na nich se můžete na splachovači, na tomto blogu či na jedné slovenské stránce. Všem silně doporučeno!

Oh my God I can't believe...

Upřímně řečeno - nevím, co mě k tomu přivedlo, abych to sledoval - snad to, že měl Donutil stejnej futrál na violoncello jako já, ale podíval jsem se na první "příběh" z těch čtyř (nevím, kolik jich nakonec bylo, raději jsem se na to nedodíval, i když pak jsem místy dokonce zaslyšel, jak se otecko směje (!) ), co dávali včera na ČT1.

Nikdy bych si nemyslel, že se herci jako Donutil či Stašová sníží k tomu, aby hráli v takový naprostý klišovitý slátanině, jejíž lehce čitelný scénář by neměl problém napsat ani žáček ZUŠ v literárně-dramatickém oboru. Dobře, ať nežeru - zahráli to na "kvality" onoho díla ještě celkem obstojně, i když dost sterilně.

Vlastně ani nevím, co to mělo být, jestli komedie, nebo drama (na komedii to bylo tam bylo až moc "inteligentních" frází "ze života" "k zamyšlení" a na drama to bylo příliš směšný), každopádně jsem až do konce čekal, jestli se dočkám nějakého překvapení či aspoň nečekaného rozuzlení, ale nestalo se tomu tak... Tak jsem se radši zašil do pokoje a začet do úžasných (a to myslím v tom nejlepším smyslu slova) veršů Arthura Rimbauda.

P.S.: Ta fotka na začátku je snad vtipnější než celej ten příběh, kterej je popsanej tady. A jestli jste si ho přečetli a pořad neviděli, vězte, že tam není nic víc a nic míň. Naštěstí.

Bloc Party - A Weekend in the City

Bloc Party
A Weekend in the City
V2

7.8

Upřímně – když jsem slyšel před pár měsíci A Weekend in the City poprvé ve verzi, která unikla na net, neubránil jsem se zklamání. Už první Keleho falzet ve mně nevěštil nic dobrého a vůbec celý zbytek desky mě moc nepřesvědčil o tom, že tohle by měl být důstojný nástupce vynikajícího debutu Silent Alarm (ostatně tahle věta by se s drobnými obměnami dala použít na nejednu loňskou indie dvojku The Killers počínaje a Yeah Yeah Yeahs konče). A závěr? Asi nikdy už nebudu stahovat desky tři měsíce před official release date. A bohudík za to, že jsem nedokončenou verzi ve winampu moc neprotáčel, jelikož realita (tj. únor 2007) je mnohem přívětivější.

A Weekend in the City (mimochodem další koncepční album) je přesně takovou dvojkou, kterou chcete od kapely jako je Bloc Party slyšet. Pokračování debutu (ovšem rozhodně ne jeho kopírování!), experimenty ne na úkor chytlavosti a takový zvuk, který je sice rozdílný od debutu, ale ještě stále pro kapelu typický, a nějaký ten poznávací znak (hmm… těch by dneska jeden v indie pohledal…, pozn. aut.). V případě Blocs je to zaprvé Keleův vokál, ne nepodobný Robertu Smithovi model 1980, zadruhé postupná gradace skladeb, kdy teprve v jejich závěru dospějete ke zlatému hřebu, který u jiných kapel slyšíte už po první či druhé sloce, resp. refrénu. Z toho právě plyne i naléhavost, kterou u Bloc Party tak zbožňuju. Na A Weekend in the City je ještě umocněna tím, že oproti debutu (byť ne zas tak příliš, ale přece) přitvrdili. Tahle výše popsaná gradace se ale také může zvrhnout proti nim, protože u Blocs jde o jednotlivé, velmi silné skladby, z nichž ale většina (když pominu dejme tomu Banquet či Helicopter) z toho důvodu nemá takové parametry na singl, jako třeba u již zmíněných The Killers. Tento fakt ještě podtrhuje to, že máte celkem často pocit, že kapela neví co by se slokami, které jsou občas (ať už v úvodní Song for Clay, pilotním singlu The Prayer anebo sedmičce Here Is Home) za uši tahající podivnosti. Ale to všechno vám vynahradí chytlavé úsečné riffy z první poloviny alba anebo balady s vířivým, vzášejícím se zvukem, mířícím často až snad k U2.

A i když A Weekend in the City nemá potenciál Is This It? nebo nedejbože Nevermind, prožijete s ní hodně. Vybrečíte se jí na rameno, ona vás vyslechne, ukáže cestu nebo třeba i nakopne sebevědomím na první rande. A takových desek není nikdy dost.