Tomorrow I'm leaving. (& some future plans)

2–3 týdny u babičky. Notebook (snad) s sebou. Doufám, že se mi podaří napsat co nejvíc článků a recenzí, aby byl návrat ve velkým stylu:)) (Snad) se máte na co těšit. Dobrej nákop do prdele je ten, že jsem dnes objevil na musiczone recku na nový Interpol. Nečet jsem ji. Ale co člověk nadělá, že. Jedině nebejt línej a víc makat. Už jenom proto, že na musiczone mám dělat obdobu rubriky Mladá krev, co vychází ve F:lteru, takže (snad) připravím nějaký články o mladých zahraničních kapelách, o kterých (snad) ještě uslyšíme. Zatím se mějte a užívejte si prázdnin.

CZ&SK Hip-hop stan No. 9

Venku 13,5 °C, prší, tuny bahna. Z Karlova Sony Ericssonu vyhrávaj Indy & Wich, Rytmus, PSH, ale třeba taky Wolfmother. Reklamy halt dělaj svý. Hrajem pinec, bavíme se v altánku s prvačkama nebo jsme zalezlí v naší chatce. Rozhovory se většinou uvíjejí kolem těchto hlášek:

"Meleš hovna..."
"Drž pec."
"Pizda..."
"TA JE MOJE!" (to pouze jednou, pozn. aut.)
"Držíš to jak prase kost!"
"Jasně, Xeno."
"Šumí stromy po skalinách..."
"Čistý originál."
"Saíd."
"To je ta Týna, co dá všem."

Kdo nebyl, nepochopí. Nepropásněte aspoň vy ročník 2008 (bude-li), když už se na něj my na 99,9 % nebudeme moct zúčastnit.

Trocha fotodokumentace:

I Liam Gallagher se podíval na Jablůnku.

Naprcanej kačer.

Náš postoj k autoritám.

East Coast or West Coast?

I Jurovi se kouří z hlavy. (Opravdu!)

Saíd odhodlán k boji.

Dítě ulice po prohraném fightu.

Ne, nebojte, neprovádíme nic neslučitelného se školním řádem (to až později).

Vytvořit přijatelný účes dá občas zabrat...

...že, Tome?

Sunshine - Dreamer

Sunshine
Dreamer
Universal, [3/2007]

(bez hodnocení)

Můžete mi klidně omlátit o hlavu fakt, že od vydání desky už uplynul nějaký ten měsíc. Ale po všech těch peripetiích a rozporuplném přijetí z mnoha stran jsem se rozhodl, že bych taky mohl zaujmout vlastní (=pořádné a jasné) stanovisko k desce. Pořádné a jasné ne ve smyslu, jestli zdvihnu palec, nebo ji naopak zavrhnu a nic mezi tím – tak černobíle se to v tomhle případě prostě odbýt nedá.

Nová deska Sunshine je bezesporu vděčné téma k diskusi. Nebudeme teď ale vůbec řešit, jestli maximálním způsobem vychválená jak deska samotná, tak koncert, byla na NMM věc předem domluvená, ani to, že Ghetto je vykrádačka vy-víte-koho a že hóóódně podobný obal už jsme viděli u vy-víte-koho-no.2. Každopádně je ale na druhém zmiňovaném případu vidět, jakým revivalem revivalu (zdravím tucznaka) se Suns na Dreamerovi stali.

To by se jim ovšem dalo prominout, kdyby každá skladba z desky byla hitovka. Jenže jedinou jakž-takž dotaženou hitovkou je Days Will Never Be the Same. Ostatní zní jako demáče některých jejich slavnějších zahraničních vzorů (…ehm, dobře, kolegů…) a také obnažují skladatelské slabiny Suns, které jste dřív díky bordelu ve skladbách nepostřehli buď vůbec, nebo alespoň ne naplno, jako teď. A tak se to kluci snaží umně zamaskovat nejčastěji smyčci, jenže to pak působí, jako když dáváte kus puzzle do místa, kam sice zapadá tvarem, ale ne tím, co zobrazuje. Zdvojování kytar a zahuštění zvuku? Ne, toho se na Dreamerovi nedočkáte, vyjma ruchů, šumů a skřípotů, asi tak, jak to dělali Placebo v roce 2003, takže vlastně nic moc novýho.

Elektronické pokusy a smyčky na začátcích skladeb působí nadějně, ale pak se kamsi vytratí a to, co zůstane, je osekaná verze něčeho, co nakonec dohromady nedává moc velký smysl. Jenom zabijácké refrény nestačí. Minimálně půlka desky (nekecám) toho budiž důkazem. V Black Painted Room k neskutečně silnému kytarovému sólu musíte přetočit půlku písničky – Kayovi melancholická poloha moc nesluší, hlavně je to ale celkem nuda, stejně jako víceméně celá druhá polovina desky počítaje od zbytečné mezihry Macabre Interlude.

Kdybych to měl shrnout: emoce v písničkách jsou skutečné a při koncertu jistě strhnou a smažou všechny pochyby z desky, ale hudebně je to jenom derivát Bloc Party, The Killers, Kasabian, zahraný (možná) po svém, ale na mě to nepůsobí bůhvíjak uvěřitelně (a to ještě nemluvím o textech) a navíc: vám snad chutná Coca Cola, kterou jste si koupili včera v Tescu, půlku jste z ní upili a to, co v ní do dneška zbylo, jste zředili s vodou?

P.S.: Poslechněte si eponymní debut The Bravery, srovnejte s Dreamerem a najděte deset styčných bodů korespondujících s obsahem této recenze. Kdo to zvládne, tomu koupím růžovýho plyšovýho králíčka.

New Young Pony Club - Fantastic Playroom

New Young Pony Club
Fantastic Playroom
Modular, [6/2007]

8.1

Londýnští New Young Pony Club jsou přesným příkladem kapely, o kterou se v diskusích peru za každou cenu, protože jsou mi prostě neskutečně sympatisch, a pak si při poslechu desky koušu nehty, jestli ta všechna objajoba byla oprávněná. Ale upřímně, zase nemůžu říct, že by jejich dlouhohrající debut Fantastic Playroom mohl být jakýkoliv, a i tak bych ho vynášel do nebes jenom proto, že bych si v opačném případě odporoval. Ta deska je totiž fakt dobrá.

Jistě že bych jim mohl strhnout body za to, že je to do jisté míry prvoplánová záležitost a že na patnáctý poslech už to nebude ono, ale o to jim ani nejde. Chtějí si to užít a být jasně nad věcí, ale přitom ne (jenom) blábolit o tom, kdo je z nás větší štětka, takže to nejsou art bitches jako stylově/imagem hodně spříznění Cansei de Ser Sexy, i když i v případě brazilského projektu jde o sebeironii, ale poněkud lacinou.

A i hudba je, co se týče New Young Pony Club, minimálně o třídu výš. Sice jsou v podstatě všechny písničky sestaveny podle vzorce vyzývavé bicí/tajemná a podmanivá basa/rozverná kytara/hypnotizující synťáky, co se vznášejí ve vzduchu jako afrodyziakum/sexy, so sexy hlas zpěvačky Tahity Bulmer, která by lhala při tvrzení, že nikdy neslyšela zpívat Madonnu (v závěrečné Tight Fit je to více než patrné), ale zaručeně nenudí, písničky nesplývají v jednu upatlanou hmotu.

New Young Pony Club dokážou koketovat tak neodolatelně, že se jim prostě neubráníte (Ice Cream), jako se i stydlivě odvracet a ukázat hlubší rovinu v nejlepším kousku alba, skladbě The Get Go, stejně jako být mile infantilní, až už to pak občas tahá uši (Grey). Ale i se všemi výhradami je jasné, že New Young Pony Club nahráli možná nejhitovější, ale určitě nejpřístupnější dance-punkovou desku, až už je to vlastně popík. Ale zato parádní popík.

Think I'm in love but it makes me kind of nervous to say so...

... a teď něco z úplně jinýho soudku. Ani ne půlhodina lehké konverzace, sympatie na obou stranách & je to úplně jiný než kdy jindy (fráze? dušuju se, že jsem ji nikdy předtím neřekl). Tak snad si zas nenabiju čumák ... :-)

Starší & okoukaný, ale hrozně milý. A přesně to, co v tom klipu je, miluju :-)

Be brave, Arsenal!

Jako tehdy, když jsem se dozvěděl, že budu mít bráchu - taky jsem si to uvědomoval ještě dlouho potom. Jenže tohle je opačná situace. Tohle není vůbec nic, co by se dalo označit za příjemnou věc. Bolí to, a to hodně. Nemyslel jsem si, že to bude takový, zvlášť když už mě poslední dobou fakt nebaví číst časáky o fotbale, kde se stejně akorát rozebíraj věci jako "klub xy se v sezoně 1993/94 umístil v lize na třetím místě, což mu zaručovalo postup do poháru UEFA".

Ne, neberu Thierryho za zrádce, co utíká za penězi, zřejmě potřeboval nový impuls, kterého se mu v posledním roce, kdy ho permanentně sužovala zranění, prostě nedostávalo. Dost velkou roli také mohlo sehrát plánované převzetí Arsenalu jinými majiteli a tím provázený odchod superchytrého šéfa Davida Deina. Ale absolutně jsem to nečekal a zklamalo mě jeho jednání, zvlášť po loňském roce, kdy se už-už schylovalo ke stejnému přesunu, ale nakonec "jeho srdce zůstalo v Arsenalu" a podepsal čtyřletý kontrakt. Ale já už těmhle prohlášením prostě nevěřím, ať už se jedná o kohokoliv - o Gerrarda, Terryho či Torrese.

Každopádně se ale v posledních třech letech Arsenal musel pokaždé rozloučit s jednou velice silnou a platnou oporou:

2005 - Patrick Vieira
2006 - Cashley Cole
2007 - Thierry Henry
&
2008 - Arséne Wenger

And it will be never ever like before...



něco z dřívějška...


a lahůdka na závěr


Once a Gooner, always will be a Gooner...

The Post with No Name

Zanedlouho mi na prvních dvou místech v mém Top Artists Overall žebříčku last.fm vystřídají Interpol Radiohead symbolicky novou deskou Our Love to Admire, která je stejně jako předchozí dvě naprosto perfektní a s dost velkou pravděpodobností i lepší než cokoliv z toho, co v tomto roce dosud vyšlo. Rád bych si počkal na release s plnohodnotnou kvalitou zvuku, 160 kbps není bůhvíco, ale nelze se ubránit poslechu. Navíc se Interpol definitivně stali nejlepší mladou kapelou. Ne-li nejlepší kapelou vůbec. Ale to sem teď tahat nechci, prostě si to poslechněte.

A jen tak zběžně:
Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Vlastně celá nová deska An End Has an End je výborná.

Nový singl The Go! Team, Grip Like a Vice je vynikající. I když jsem jejich debutu Thunder Lightning Strike (ani nevím proč a mrzí mě to) nepodlehnul tolik, jak bych asi měl (Ladyflash je ale stejně klasika), The Go! Team uznávám a Grip Like a Vice je podle mě jedna z nejpřístupnějších věcí, co splodili. Těším se na 11/9.

Čechem srdcem i duší...wtf?

Teda jako vážně nevím, co mě to popadlo (asi to horko...), ale nějak mám chuť objevovat nový a zajímavější starší českej stuff. Na mou obhajobu lze říct, že to dělám spíš z informativního hlediska (stejně si ale nedokážu odůvodnit, proč jsem si vůbec stahoval takovou zbytečnost jako je Pražský výběr II. Lituju uši, že jsem je vystavil na deset minut takovýmu obecnýmu ohrožení, jaký se vyrovná snad jenom radioaktivnímu záření...), nedá se ovšem upřít jistá známka guilty pleasure. Ale je to vlastně ještě guilty pleasure, když se mi líbí i po necelým jednom poslechu kolaborace DJ Wiche a Nironica, The Chronicles of Nomad (a to samý s debutem I&W, My3)? Konečně něco opravdu pořádnýho, co by se mohlo chytit bez problémů i venku, i když Wich už občas ty beaty trochu recykluje.

Navíc jsem moc zvědavej na Blue od Sebastians, konečně obstaraný EP Back to Attraction od Lavagance, taky jestli se mi podaří něco dotahat od Helmutovy stříkačky (od který jsem slyšel zatím pouze Helmut zabíjí Hildu z Destroyerovy kompilace a...líbila se mi), obstarat si nějaký starší věci od Sunshine, na který jsem slyšel samý slova chvály. Nevím, jestli se mám pustit do Xaviho Baumaxy, podle nadsazených slov Pavla Kučery "ústeckého Skinnera", Janičku Kirschner si vzhledem k tomu, že jsem si nepustil ani novou Norah Jones a podle většiny reakcí by měla být jejím odvarem, asi nepustím. Zklamáním jsou pak pro mě noví Tata Bojs, naopak až teď jsem zjistil, jak se mi líbí jejich předchozí desky; na nové Suns nemám ani teď vyhraněný názor, kdybych se ale měl přiklonit k názoru Švelcha nebo Anděla (R&P), souhlasím se Švelchem (=> zklamání).

Absolute guilty pleasure je ale po prvním poslechu (a teď se podržte) nová Anetka Langerová. Písničky nic moc, ale Mouchova produkce to několikanásobně vyvažuje a výsledkem je příjemná věc, která zní, jako kdyby se Extáze rozhodla udělat něco česky komerčního, ale nevěděla, jak na to (a opačně to funguje stejně). Vhodné jako vkusná ukolébavka.

Hrozně se těším na novou Khoibu.

No ale takovej a takovej a tááákovejhle českej patriot zase ještě nejsem, to fakt ne.